ZATRACENÝ - KAPITOLA II

Napsal Klíště (») 11. 6. v kategorii Dewă - Zatracený, přečteno: 79×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online43009959-2071492766216225-6293839285942484992-n1.jpg

V hostinci bylo i přes vcelku časnou hodinu plno. Ceny sice byly příliš vysoké, obsluha nepříjemná jak kozí chcanky a smrdělo to u nich hůř než týden stará mrtvola, ale bylo tam alespoň sucho a teplo, což byl přesně ten důvod, proč to ještě nekrachlo. Andělé, žehnejte špatnému počasí i promoklým poutníkům!

Přes všeobecný zájem o suché místečko zůstával jeden stůl se dvěma židlemi v samém rohu místnosti neobsazen. Šikovně napůl skrytý ve stínu a stranou od ostatních. Sem tam po něm sice někdo hodil pohledem, ale nikdo si k němu nesedl, protože všem bylo jasné, že není určen pro ně. A pokud to někomu nedošlo, štamgasti a majitelé jim to určitě rychle vysvětlili. Krev škodí obchodům a navíc to nikdo nechce uklízet.

Když dovnitř zavanul ledový poryv větru, spousta lidí vzhlédla. Zajímavé bylo sledovat, jak odlišně reagovali na můj příchod. Někteří zvědavě natahovali krky, aby zjistili identitu maskovaného návštěvníka, někteří zase sklopili pohledy na své ruce a ten zbytek se jen modlil, aby to dnes nebyl zrovna on. Jak říkám, spousta lidí mě zná a ten, kdo mě nezná, brzy pochopí, o co jde.

„Hyando," rozlehlo se prostorem mé jméno a tón, kterým to bylo proneseno, rozhodně nebyl nadšený ani vítající. „Vy jste si snad nemoh vybrat horší počasí na příchod! Kdo pak má tu vodu vytírat?" Zavalitá žena s hrubým hlasem se jako jediná odvažovala na mě promluvit, přičemž její postoj se nedal popsat jinak než jako káravý. Býval bych jí odsekl něco ve smyslu, ať drží hubu, jinak to s ní skončí špatně, ale majitelka hostince byla snad jediný člověk, u kterého se dá říct, že se už téměř blížil k tomu, abychom udělali poslední krok od známosti k přátelství, a tak jsem nechtěl být hrubý. Měl jsem ji vlastně i docela rád, ale nemohl  jsem si být jistý, jestli to ona vnímá stejně, nebo mě trpí ve svém podniku jen proto, že jí to vynáší.

„No tak, Hano, ten nečas panuje už třetí den. Trochu solidarity s námi mokrými nešťastníky," odvětil jsem bez známky podráždění, protože jsem věděl, že jí jistým způsobem hodně dlužím. U kohokoli jiného by vadilo, že si promáčený plášť nesundá, a byl by hnán ven s koštětem v ruce, ale já byl výjimka čistě kvůli zachování tajemství. A ona to naprosto akceptovala, jen si dnes zkrátka potřebovala někomu vynadat, protože bouře frustrovala i někoho tak od rány, jako byla ona.

Rezignovaně našpulila plné rty a její obličej se stáhl do směšné grimasy. „Za to chci štědré spropitné," dodala a otočila se ke své práci.

A je tomu snad někdy jinak? pomyslel jsem si a vydal se ke "svému" stolu. Když jsem si sedl na jednu z židlí, ucítil jsem lehké zaprotestování kloubů. I když jsem byl stále plný sil, věk se na mně pomalu začínal podepisovat. Mládí zmizelo spolu se vším, co jsem kdy měl.

Zápisník se už téměř sám od sebe otevřel, tak silně zakořeněný ten zvyk byl.

 

Lidé jsou z bouře neklidní všichni. Veškeré veselí zmizelo i z Tupého nože. Lidé začínají mít skutečně strach a nadpřirození opouští kraj... Alespoň ti kteří mohou. Ten zbytek…

 

„Copak Vám mohu nabídnout, ó velectěný pane?" Jemný dívčí hlas překypující ironií mi přetrhl nit myšlenek.

Vzhlédl jsem do její pohledné tváře. „Co myslíš Ann? Po tak dlouhé době, co mě znáš, bys to už mohla vědět." Lehké pobavení - u mě překvapivě možno vidět poměrně často - jsem jí dal najevo alespoň mrknutím oka, když už nemohla vidět, jak se má ústa roztáhla do širokého úsměvu, který její sarkastická poznámka vyvolala.

V hluku typickém pro podobné lokály její zvonivý smích téměř zanikl. „Takže jako obvykle." zavrkala bezstarostně. Pro děvče, jako byla ona, nebyla bouře důvod k tomu, dělat si starosti. Stejně jako většina mladých žen i ona měla úplně jiné starosti. Vždyť už to byla holka na vdávání! Měla pravdu v tom, že nám to strachování v ničem nepomůže a to spoustu dospělých vytáčelo k nepříčetnosti.

Bez okolků se naklonila a přečetla si moje poznámky. Jako jedna z mála prostých lidí v Gernimu uměla číst i psát a naučila se to právě na tom mém škrabopisu. A presně z těchto důvodů se nikdy neptala, zda si to může přečíst. Bylo to pro ni jako samozřejmost.

„Někdy byste měl ty své moudra vydat. Třeba by to ukázalo světu, že i v Wiknau jsou občas chytrý lidi, kteří si umí udělat vlastní názor." S těmi slovy se otočila a lehkým krokem se vrátila zpátky za pult, kde se její matka zrovna chystala někoho pěkně od srdce seřvat.

Jak večer pokračoval, nevypadalo to, že by se měl dnes někdo chuť někoho zbavit. To ale neznamenalo, že bych měl klid. O to, abych se ani na chvíli nestihl nudit, se spolehlivě postarala Anna. Kdykoli jí to příležitost dovolila, trávila čas u mě a zasypávala mě otázkami, na které jsem často neměl odpověď, nebo nejnovějšími klepy, co se ve městě povídaly. Byla zvláštní děvče. Vždycky byla jiná než ostatní a zároveň tak fascinující. Divil jsem se, že chlapci v jejím věku o ní neprojevují zájem. Nebo jsem alespoň žádného z nich s ní nikdy neviděl, ale možná to bylo zkrátka jen tím, že naše Anička by si nenechala diktovat život od žádného chlapa a to muži ocení až... No, nejspíš to neocení nikdy.

Zrovna když měla Anna zase jednou něco na práci a já se už několik minut bavil tím, že jsem opakovaně házel kousek vosku odloupnutého ze svíčky na stůl a zase zpět, objevil se někdo, kdo se mě na sto procent týkal. Už od pohledu bylo jasné, že je to žena a že v žádném případě nechce, aby jí kdokoliv poznal, takže si přidržovala šátek tak, aby jí zakrýval obličej a paranoidně se rozhlížela na všechny strany. Bylo to jasné - můj nový zákazník.

Naposledy jsem se napil medoviny a vosk namáčkl na stěnu svíce, než jsem si znovu nasadil látku, zakrývající mi obličej tak, abych nevypadal úplně pitomě.

Žena se nervózně ošívala, když si sedala na druhou židli u onoho stolu a lehce se třásla možná chladem a možná strachem, že ji někdo odhalí.

„Nuže?" Použil jsem hlas, kterému se nedá říct jinak než 'hlas nájemného vraha'. V soukromí můžu být úplně obyčejný chlapík s deníkem, který rád vaří a zbožňuje psy, ale jakmile dostanu nabídku na kšeft... No, každý si musí nějak vybíjet nevyřešené věci z minulosti.

Oči, které se mi zdály až podivně známé, na mě pohlédly a jakmile ženština promluvila, bylo mi jasné, že této zakázky budu litovat.

 

«Předchozí kapitola     Další kapitola» 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a tři