Safíroví andělé - Kapitola VI

Napsal Klíště (») 2. 11. 2017 v kategorii Dewă, přečteno: 233×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online52651938-256-k879217.jpg

Ucítil jsem na svém obličeji něco ledového. Bylo to nepříjemné. Ráj nemá být nepříjemný. Tak kde jsem? Stále umírám? Jsem ještě v lese? Co se vlastně stalo?

Prozatímní ticho protrhla slova. „Znáš ho?" Ten hlas jsem nepoznával. Ale znělo to naprosto lidsky. Takže jsem nepadl do zajetí nepřátel. Nic mi nedávalo smysl.

„Ne.  Ale myslím, že je ze 43. pěší divize." Žena? Kde se tu vzala žena? Jsem snad doma? Ale to není možné. Ledaže... Ne. Nedává to smysl.

Smích. Muž, který předtím mluvil, se zasmál. „Pamatuješ si všechny vojáky? Jak milé." Z jeho hlasu čišely pochybnosti a zněl v něm zvláštní tón. Humor? „Nebo je v tom snad něco víc?" Poškleboval se jí dál.

„Ah, sklapni. Pamatuji si ho protože, ehm no, podívej se na něj. Vždyť je to ještě dítě. Myslela jsem, že je armáda od devatenácti." To byla trochu rána pro mé ego. Bylo mi devatenáct. A nebyl jsem dítě.

„To máš pravdu." Na chvíli se odmlčel. „43. divize, to je... To byli ti, co šli do Bílých vln?" Zničeho nic zněl jeho hlas ohromeně. A měl k tomu zatraceně dobrý důvod vzhledem k tomu, co jsem viděl a zažil v dnešním boji.

„Jo, chudák. Prý to byla sebevražedná mise." Jemné prsty mi odhrnuly vlasy z tváře.

Její společník se zakuckal smíchy. „Jsi si jistá, že jsi chtěla říct 'chudák' a ne 'chudinka'?"

Ucítil jsem, jak se pode mnou lehce zachvěla matrace, když ho kamarádsky uhodila. „Nebuď zlej. Je docela roztomilý nemyslíš? Do armády je ho škoda." Začala se smát také. Smáli se mi. To nebyl dobrý pocit.

Otevřel jsem oči a uviděl jsem nad sebou tu holku. Seděla na okraji mé matrace v místnosti, která vypadala jako lazar. Muž seděl obráceně na židli nedaleko ní. Kolem mě bylo spousta lůžek, ale většina z nich nebyla obsazena. Zvláštní.

Žena - nejspíš zdravotní sestra - byla mladá, usměvavá hnědovláska. Několikrát zamrkala a pak na mě promluvila. „Jsi vzhůru." Věnovala mi krásný, povzbudivý úsměv. „Jak se cítíš? Můžu tě uklidnit, nejsi nijak vážně zraněný. Ale musíš mi říct všechno. Jestli tě něco bolí nebo cítíš zvláštní tlak?" Mluvila uklidňujícím hlasem, ale bylo patrné, že mluví příliš rychle a nervózně. To se tak stává, když někoho těsně před jeho probuzením pomlouvá.

Jenže mě trápily jiné věci než narážky na můj vzhled. Těch jsem si už užil dost. „N-nejsem zraněný?" Pípnul jsem.

Dál hladila mou tvář jako kdyby se mě snažila uklidnit. „Nejsi. Jsi v pořádku zlatíčko, jen pár zhmožděnin."

Sakra já nejsem dítě. „Ale musím být. Měl jsem na sobě krev a umíral jsem a... a-"

„Šššš. Buď v klidu. Nejspíš jsi jen dostal moc silný zásah magií... Vojáci pak popisují, že mají pocit jako při umírání. To je nevýhoda boje s anděly." Namočila žínku do lehce namodralé vody a očišťovala ze mě krev. Tak tohle byla ta nepříjemná ledová věc?

Zamračil jsem se. „Ale ta krev-"

„Nebyla tvoje." Voják na židli promluvil poprvé od mého probuzení. S nezájmem si zapaloval cigaretu. Nejspíš tu byl jen kvůli sestřičce až jí skončí práce. A já se svými zraněními jsem ho zdržoval od povyražení s jeho milou...

Díval jsem se na tu podivně zbarvenou vodu. „Anděl?" Byl zraněný. Krvácel a já jsem ho odtáhl z města. Tak to byla jeho krev?

„Jo kámo. Máš můj respekt. Málokomu se podaří sejmout anděla a ještě přežít." Vyfoukl kouř a zadíval se na mě, jako kdyby si snažil představit, jak JÁ zabíjím anděla.

Vypadal jako potížista. Jako někdo, kdo šel do armády dobrovolně, jen aby mohl někomu pořádně nakopat prdel. Kreten. Nesnášel jsem tyhle typy lidí. Bylo jim jedno, jestli zemřou i jestli zemřeš ty. Většinou alkoholici nebo lidi, co ztratili úplně všechny a všechno. V nejčastějším případě obojí.

Nic jsem mu na to neodpověděl. Jak bych taky mohl. Nikoho jsem nezabil. A jsem děsně mizerný lhář. Soustředil jsem se raději na půvabný obličej sestřičky, která se o mě starala. „Přežil ještě někdo?" Pomalu jsem se bál zeptat.

Zavrtěla hlavou. „Je mi líto. Několik z vás se vrátilo, ale jsi jediný, kdo přežil. Ostatní podlehli zranění." Tvářila se, že jí je to opravdu líto. Začínala mi být celkem sympatická.

Ztěžka jsem polkl. „Vlastně jsem tam nikoho neznal." Snažil jsem se, aby to znělo neutrálně, ale zase mě hlas zradil.

Téměř nepřítomně začala uklidňujícím pohybem výskat mé vlasy, jako kdybych byl opravdu dítě. Ale nebylo to nepříjemné. Naopak, v tomhle krutém světě jsem byl rád za každou jemnost a láskyplné gesto. „Hlavní je, že jsi v pořádku a v bezpečí. Náš smutek ostatním život nevrátí." Měla pravdu. Úplnou pravdu v tom, co říkala. Musel jsem se s tím smířit. „Jak se jmenuješ?" Zeptala se po chvíli naprostého ticha. Asi aby změnila téma a přivedla mě na jiné myšlenky.

„Gilbert... Jmenuji se Gilbert Stravinskij."   

«Předchozí kapitola     Další kapitola»      

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Orfeus z IP 94.112.89.*** | 10.11.2017 18:25
Po sto letech se vracím a-a- nejen winter is coming smile .
Super, že jsi zpět smile
Klíště | 15.11.2017 17:34
Mě  překvapuje, že si vůbec někdo všiml mé neaktivity XD Je super vědět, že to někdo čte pravidelně smile smile
- K.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a tři