Giving In (CZ RusCan Hetalia fanfikce) - 1. kapitola

Napsal Klíště (») 2. 8. 2016 v kategorii Giving In (Překlad), přečteno: 1214×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinestahovani_2.jpg

Upozornění: Jedná se pouze o překlad. Nevlastním příběh a samozřejmě nevlastním Hetalii.

UPOZORNĚNÍ! JEDNÁ SE O FANFIKCI, TUDÍŽ OSOBY, KTERÉ NEJSOU FANOUŠKY HETALIE Z TOHO NEBUDOU ZROVNA MOUDRÉ. DĚKUJI ZA POCHOPENÍ.


Kapitola 1:

„Dobře, myslím, že to je pro dnešek všechno. Naše příští setkání se uskuteční dvanáctého března. Budeme diskutovat o obchodu na Středním východě. Navrhuji vám pořádně si během volna odpočinout a s ekonomikou se příliš nezatěžovat.” Zvuk papírů a šoupání židlí po podlaze se rozlehl konferenční místností, jak se účastníci konečně zvedli od stolu, který je držel v zajetí posledních pět hodin.
„Sakra Iggy, to byla taková nudná řeč, že jsem skoro usnul,” zazněl hlasitý hlas z davu národů. Bylo naprosto jasné, komu patřil.
„Sklapni, Ameriko! Mluvil jsem jen třicet minut!
„Bylo to tak unavující!”
„Ty bys měl dávat pozor víc než kdokoliv z nás!”
„Ach, ale je tak těžké se na to všechno soustředit, když všichni prostě melou dál a-”
„Přestaň fňukat. Chováš se tak hrozně otravně, snažím se ti jen pomoct a ty-... Francisi nech ty ruce u svého vlastního těla!”
Nový hlas se dětinsky připojil do hádky s předstíranou bolestí. „Ale L’Angleterre, nemohl jsem si pomoct. Musel jsem ti projevit svou náklonnost, jsi totiž vždycky tak roztomilý, když se zlobíš.”
Ozvalo se zavrčení a zvuk výrazného plesknutí, následovaný vyjeknutím. Amerika se zlomil v pase a držel se za břicho, jak se smál a sledoval hádku Francie a Anglie - něco, co vždycky bavilo diváky. Jeho smích však ustal, když mu tělem zacloumal krátký, ale prudký záchvat kašle, což na něj strhlo veškerou pozornost.
„Alfrede?” zeptal se Anglie ustaraným tónem, současně uvolňující stisk kolem Francouzova krku, aby mohl Ameriku konejšivě poplácat po zádech.

Francis je sledoval s obavami. „Jsi v pořádku, chlapče?”
„V pohodě,” kašel sice ustoupil, ale jeho hlas byl stále chraplavý. Musel si několikrát odkašlat, než se usmál na dva muže stojící před ním. „Žádný problém. Prostě mě to občas chytne, když jsem nepřipravený, to se stává.”
„Nemáš horečku, že ne?”
„Ne. Ne od loňského roku, ale zdá se, že se to vrací. Obama vymyslel nějaké nové plány, možná bude některý z nich fungovat, ale nevím.”
„Jsem si jistý, že něco vymyslí, neboj se.”
„Samozřejmě,” Alfredovu tvář rozzářil úsměv. Byl hrdý na svého nového prezidenta. Zatím to šlo pomalu a byla před nimi ještě dlouhá cesta, ale rozhodně mu bylo líp. „Mimochodem, viděli jste Kanadu? Musím se ho zeptat na něco ohledně jeho hloupého zdravotního pojištění. Moje vláda chce změnit…”
„Ach Mattieu, kde jsi, Mon Cheri?” zvolal Francis a šťastně se rozhlédl po své bývalé kolonii. „

„Pojď se podívat na svého Pere.”

„Já jsem tady, tati,” nevýrazně vyhlížející muž přistoupil blíž a jeho měkký hlas byl v mnoha rozhovorech probíhajících v místnosti sotva slyšet. Téměř okamžitě byl chlapec přitáhnut na silnou hruď a vůně kolínské ho udeřila do nosu, jak ho Francouz objal.
„Dobře, stačí, vždyť ho rozmačkáš, pusť ho chudáka!” Arthur strhl Francise za límec zpět a mírně se na Matthewa usmál jakožto pozdrav,  který mu blonďák vrátil kývnutím hlavy. Nicméně jakmile byl Francis odtažen, Matthew byl opět převálcovan buldozerem v podobě Ameriky.
„Mattie hádej co, měním svojí zdravotní péči!”

„Slyšel js-”
„A chci, abys mi pomohl každého přesvědčit, že je to špatný nápad!”
„Co? Proč bych-”
„Nechci platit tak vysoké daně a s poskytovateli individuální zdravotní péče by to naprosto vyjebalo a ještě ke všemu by mohly být poškozeny moje fast-food řetězce a- Komouš!”
„Fast-food řetězce? Komouš? Alfrede, co to-”
Nicméně Amerika už svému bratrovi nevěnoval pozornost. Nápadně ukazoval na velkou temnou postavu na druhé straně místnosti. Ivan Braginsky - neboli Rusko - si všiml jejich pozornosti a usmál se svým dětinským úsměvem směrem ke skupině, z čehož jim běhal mráz po zádech.

Na okamžik rozhovor utichl, jak ostatní přítomní v místnosti vycítili napětí, ale to trvalo jen vteřinu, než se Ivan obrátil a dále mluvil s Ukrajinou. Všichni kolem se uvolnili. Bylo obvyklé, že se mezi těmito velmocemi strhla ke konci dne rvačka, bez ohledu na země ve svém okolí. Nikdo z nich nechtěl riskovat a pokoušet to štěstí, že dnes to nebyl jeden z těch dnů.
Alfred se podíval zpátky na Kanaďana v jeho objetí. „Sakra, ten komouš je strašidelný.”
„Ehm, dobře,” Arthur si odkašlal Slyšel jsem, že v poslední době se jeho ekonomice nedaří moc dobře.”
„Od kdy?” zeptal se Matthew, ale jeho otázka byla tak tichá, že byla téměř všemi ignorována. Alfred byl jediný, kdo odpověděl.
S hořkým úsměvem a v rozpacích si Američan vjel rukou do vlasů. „Moje ekonomika začala upadat jako první a teď se zdá, že všechny ostatní následují... To jsem tak úžasný?”
„Ach, nemusíš být tak zahleděný do sebe," Francis položil ruku kolem Angličanových ramen nevnímající varování, které se mu snažili ostatní přítomní snažili naznačit. “Ale pokud nemám jen bujnou fantazii, L’Angleterre, ty jsi během přestávky taky kašlal.”
„Já jen… Zaskočil mi můj čaj. Pusť mě, ty žábo!”
„Iggy, pokud se necítíš dobře, stačí říct. Nesnesl bych, kdybys onemocněl jen kvůli mně,” v Alfredově hlase bylo jasně slyšet znepokojení.

„To je v pohodě!”
„Nedělej si starosti, Mon Cheri, o Arthura se postarám, pokud onemocní.”
„Sakra, nepotřebuji tě!”
S dalším úsměvem se Alfred rozhlédl a viděl, že místnost už se vyprázdnila od všech, kteří se dychtivě vraceli domů. „Hádám, že jsme skončili. Musím se dostat domů. Tony pravděpodobně zase ukradl a skryl všechny moje videohry. Nevím, co s nima dělá, stejně nemá herní systém.”
„Ano, taky se už musím vrátit.Sbohem Alfrede, Matthew.” Záměrně vynechal jméno Francouze. Setřásl jeho ruku a zamířil ke dveřím. Francis zamrkal na severoamerické bratry než Brita následoval a začal s ním další hádku, která zněla po celé chodbě.
Znovu objímaje svého bratra Alfred zvedl hnědou složku, která vypadala jako všechny ostatní, jen na ní bylo napsáno “Amerika”. „Dělej, Mattie!”

„Nemám Kumagamu.” Lední medvěd se pravděpodobně pod stolem cpal poskytnutým jídlem.
„Oh,” Alfred udělal obličej, jako kdyby si snažil vzpomenout, s kým přesně mluví. “Chceš abych ti pomohl ho najít? Koneckonců, jsem hrdina!”
„N-ne, uvidíme se později.” Nic jiného neřekl, tak Amerika jen přikývl, ukázal mu povzbuzující palec nahoru a prakticky vyběhl ze dveří. Kanada rezignovaně zavrtěl hlavou a přemýšlel, jak mohl mít takovou trpělivost, aby se vypořádal s tímhle mužem, jehož nazýval svým bratrem… Většinou.

Matthew se obrátil ke stolu s látkovým potahem na druhé straně velké místnosti. Byl pokryt občerstvením, od každé země, aby to bylo spravedlivé. Plný sušenek, pečiva (dokonce i palačinkami k Matthewovo potěšení) a ovocem a zeleninou. Kanada přišel ke stolu, sevřel bílé plátno v rukou, zvedl ho a nahlédl pod něj. Přesně jak předpokládal, jeho přítel tam seděl a olizoval si z tlapek pozůstatky všeho, co snědl.

„Kumakichi!” Velké černé oči k němu nevinně vzhlédly.

„Kdo?”

„Kanada,” odpověděl muž bez zaváhání, otázku totiž očekával, byl to známý rituál. “Je čas jít.”
Jakmile se vyštrachal zpod stolu, byl medvěd snadno sebrán a schoulil se do náruče svého nejlepšího přítele a pána. „Domů?” zeptal se.
„Ano, jedeme domů.” Kanaďanova ruka nepřítomně pročesávala hustou zvířecí srst a dostala se až k podrbání za malým uchem, z čehož měl Kumajirou velkou radost. S jeho vlastní složkou v ruce Kanada zamířil ven z konferenční místnosti a pomalu procházel prázdnou chodbou. Jeho zpáteční let do Ottawy měl být až druhý den a i když miluje svůj domov víc než cokoliv jiného, teplé počasí v Číně pro něj bylo příjemnou změnou. Jakožto hostitelská země pro tuto schůzi byl Yao tak laskav, že pro ně rezervoval poměrně drahý hotel a bylo by pro Čínu plýtváním peněz, kdyby ho Matthew nehodlal využít až do konce.
Když přišel do výtahu, našel Kanada čínský symbol pro “jedna” a stiskl tlačítko. Pozoroval, jak se dveře zavřou a sjel do přízemí. Dále přešel přes halu, došoural se k automatickým dveřím a na chodníku mávl na taxi. Navzdory jeho obvyklé neviditelnosti nemusel na taxík čekat dlouho.

Otevřel zadní dveře spolujezdce, vklouzl dovnitř a pozdravil čínského řidiče s přátelským „Ni Hao,” předtím, než z kapsy vyhrabal lísteček s adresou svého hotelu. Muž se na ni podíval, usmál se, něco rychle řekl v jeho jazyce a zařadil rychlost. Matthew nezachytil nic z toho, co řekl, ale chápal, že ten člověk věděl, kam jede a to stačilo.

Jízda byla poměrně krátká a Matthew ji strávil koukáním se z okna. Peking byl velkým městem s neuvěřitelně vysokými budovami a spoustou přátelských lidí. Bylo tam hodně zajímavých věcí k vidění a on uvažoval, jestli bude mít později čas je poznat. Bohužel neuměl čínsky až na nejzákladnější výrazy… Možná by mohl požádat o seznam populárních turistických míst až bude v hotelu.
Taxík zastavil a Matthew byl vytržen ze svých myšlenek. Viděl známou budovu,ve které byl ubytovaný. Vytáhl peněženku a přesnou částku podal muži s úsměvem a poděkováním.
„Zai Jian," zamával muž Matthewovi ještě jednou, když za sebou zavřel dveře a šel do hotelu. Žena na recepci vydala vystrašený zvuk, když si všimla medvěda v Kanaďanově objetí, ale neřekla nic, když nastupoval do výtahu a přesunul se do pátého patra. Šel chodbou až dokud mu do zorného pole nepřišel pokoj 503 a vytáhl svou odemykací kartu.
„Soudruhu Matvey!”
Hluboký hlas schovaný za lehkým tónem způsobil, že se Kanaďan zachvěl. Otočil se, lehce překvapený, že Ivana viděl stát za sebou a ještě více překvapený, že Rus s ním mluvil.„Ano?”
Nastalo dlouhé ticho, kdy velký muž jednoduše zíral s úsměvem, který nikdy neopustil jeho tvář. Čekání se prodlužovalo a Matthew měl čím dál větší strach z toho, co od ze všech lidí zrovna od něj mohla obrovská země chtít.
„Máš poznámky o evropských ropných substitucích?”
Matthew zamrkal v šoku. Napadlo ho, proč ten člověk potřeboval být tak zastrašující, když si chtěl jen půjčit nějaké poznámky. „Ano. P-potřebuješ je?”
Ten strašidelný úsměv se jen zvětšil. „Да. Obávám se…. že jsem zrovna v té době nedával pozor. Matvey, byl bys tak laskav a půjčil mi je, да?”
Rychle se podíval do složky pod paží a podal je muži před sebou, při čemž se snažil navázat oční kontakt. „Stránky tři a čtyři, m-myslím. Um… Jen mi je vrať až to dokončíš, prosím.”
Rusko si vzal složku do svých obrovských rukou, přikývl a s posledním úsměvem se vrátil tam, odkud přišel. Matthew vypustil roztřesený nádech, stiskl Kumajira silněji a zastrčil svou odemykací kartu do zámku, aby otevřel dveře, vstoupil do málo osvětlené místnosti a pevně je za sebou zabouchl. „To bylo opravdu děsivé.”

„Nemáš ho rád?”
Podíval se dolů do černých očí medvěda a musel se usmát. „Je strašidelný, to je jisté.” Upřímně, Matthew s ním nikdy nemluvil. Vše, co mohl říct, bylo, že mají stejné podnebí, ale Kanada nemohl říct, že by věděl něco o Rusku ani o jeho kultuře. „Mimochodem, co kdybychom si zabalili už teď, abychom to nemuseli udělat zítra?”

Medvěd udělal pohyb podobný kývnutí, nechal se posadit na zem, odkud se dostal přes celou místnost až do postele a stulil se na polštáři. Matthew si povzdechl a obrátil oči v sloup, i když věděl, že Kumajirou mu stejně nemohl pomoct s jeho tlapkami. Posbíral své dokumenty a poznámky z posledních tří dnů společně s osobními věcmi, oblečením a toaletními potřebami. Dával si pozor, aby to všechno bylo úhledně složené v jeho kufru.
„Konečně,” odfrkl si a líně se svalil vedle Kumajira. Byl z celého dne unavený, i když nedělal nic fyzicky vyčerpávajícího. Objal svého kamaráda s prsty v jeho hrubé kožešině a doufal, že ho jeho bratr nebude otravovat hned, co přišel. Trochu ho škrábalo v krku a bolela ho hlava. Celkově se cítil tak nějak na nic. Doufal, že to byl jen malý pokles v ekonomice. Přemýšlel, že by měl později zavolat Harperovi. Jeho správce by měl s nejvyšší pravděpodobností vědět, co se děje. Kumajirou zívl, obrátil se a olízl obličej země růžovým jazykem v uklidňujícím gestu.
Matthew kolem něj obmotal své paže, zavřel oči a propadl se do lehkého spánku.

 

***

Hlasitý vyzváněcí tón ho probudil z jeho malého zdřímnutí. S jeho fialovýma očima stále zavřenýma zápolil s kapsou svých khaki kalhot, aby našel červený telefon, který mu zrovna hrál a vibroval v ruce. Kanada ho odemkl, přiložil k uchu a snažil se, aby mluvil zdvořile, i když se mu to moc nedařilo. „Haló?”
„Mattie!” Matthew poznal hlas svého bratra. Musel potlačit sten. Tohle moc nepomohlo k tomu, aby se cítil lépe. „Hádej co!” Kanada držel telefon dál od ucha, protože křik se mu zařezával do mozku a způsoboval, že bolest mu v hlavě pulzovala ještě víc. Alfred ani nečekal na odpověď. „Yao nám dal poukaz na večeři v nějaké slavné čínské restauraci a všichni jsme zváni. Má rezervaci na šestou. Tak vstávej brácho a přiď! Bude to divoká noc v Be-Jang!”
Alfred v Pekingu… Vážně, pomyslel si. Otočil se, aby se podíval na hodiny na nočním stolku. Pět hodin. Tentokrát zasténal doopravdy. „Al, nemyslím si-”
„No tak pojď, nebuď takový suchar!” Chystal se sice dál protestovat, ale Alfred ho jako vždycky přerušil. „Pokud se neukážeš, vrátím se do hotelu a dotáhnu sem tvůj zadek osobně!”
Odmlčel se. Poznal ztracený případ, když ho viděl. „Dobře, budu tam.” Alfred na druhé lince zajásal. Matthew vlastně netušil, proč by se měl obtěžovat. Jeho bratr se tolik snažil ho vytáhnout ven,  aby se bavil, ale pak ho stejně ignoroval kvůli ostatním hostům. Tenhle večer to nemělo být jinak. „Uvidíme se pak.”
„Čau, Mattie!”

Naprosto vytočený si Matthew povzdechl a zavěsil. Kumajiro se na něj podíval s otázkou: „Kdo?”
„Alfred chce, abych šel na tu stupidní párty. Ale já chci spát.”

„Rodina.”

Nad tím se pozastavil. Rodina pro něj byla důležitá, to pouto mezi nimi, láska, možnost někomu věřit. I když byl většinu času ignorován, Matthew si cenil každého okamžiku, který mohl strávit se svými blízkými, byť jen na vteřinu. „Máš pravdu, Kumamaro. Unavený nebo ne, mám je rád, jsou moje rodina a malý ekonomický problém mě nemůže zastavit.”
Usmál se na svého přítele zatímco se posadil. Pak náhle zamrkal bolestí a rukama si začal třít spánky. „OK, nejdřív se musím převléct v něco míň formálního, ale aby to vypadalo pořád dobře.”
Prohrabal kufr, který před dvěma hodinami sbalil a vytáhl světle modré tričko s dlouhým rukávem, přes to košili a nějaké černé kalhoty. Rychle si učesal vlasy, i když to nic moc nezměnilo. Popadl ještě černé sako, zvedl Kumajira, ujistil se, že má svou peněženku, kartu k odemknutí a telefon a konečně vyšel ze svého pokoje.
Chodba byla prázdná a tichá, když šel k výtahu. Nicméně předtím, než stiskl tlačítko pro přivolání výtahu, ozvala se hlasitá rána, která se nesla chodbou jako ozvěna. Znělo to zblízka, ale když se Matthew rozhlédl po hale, neviděl nic, co by mohlo být zdrojem hluku.
Najednou uslyšel tlumené sténání, jako kdyby byl někdo zraněn. Se strachem se Matthew vydal po směru toho zvuku a všiml si otevřených dveří o několik pokojů dál. Opatrně se přiblížil a nakoukl dovnitř. Byla tam tma a on nechtěl rušit, kdyby byl někdo uvnitř. „Haló? Je tam někdo?”
Další hluk a tentokrát si byl Matthew jistý, že to šlo zevnitř. Vešel do dveří a rukou přejížděl po stěně, aby našel vypínač. Tma najednou zmizela a místnost osvítilo světlo. Postel, komoda, stůl, televize, zkrátka vše, co měl i on ve svém pokoji.
Nějaký pohyb upoutal jeho pozornost a chvíli mu trvalo, co přesně vidí. Hnědé boty, zelené kalhoty, béžový kabát, dlouhý bílý šátek a světle blond vlasy… Kanada v šoku zalapal po dechu a vtrhl do místnosti. Přispěchal k muži, kterého poznával - Rusko. Položil Kumajira na zem, položil ruce na Ivanova ramena a vší silou ho převalil na záda.
Měl zavřené oči a obličej stažený bolestí. Ztěžka a trhavě dýchal, jako kdyby se dusil a následně silný kašel otřásl jeho tělem. S mírnou panikou Matthew sáhl na mužův obličej. Jeho vlastní oči se rozšířily strachem. Ivan jako kdyby celý hořel. Vyskočil na nohy a běžel do koupelny. Popadl ručník, namočil ho studenou vodou a vystřelil z koupelny ven. Rychle si sedl k Rusku a dal studený obklad kolem jeho hlavy.

Při pohledu na muže před sebou se Kanada pokoušel zhodnotit situaci. Bylo zřejmé, že Ivanova ekonomika na tom byla hůř než si všichni mysleli. Tak silný kašel, vysoká horečka. Stačilo to k tomu, aby sebou seknul na podlahu. Musel být ve velmi špatné stavu s takovými příznaky. A jeho oblečení tomu moc nepomáhalo. Byli v Číně, tam je mnohem tepleji než v arktických oblastech, na které jsou Rusko a Kanada zvyklí, a přesto na sobě Ivan měl stále zimní oblečení. Měl horečku a potřeboval zchladit. Opatrně, ale rychle Matthew začal odvíjet šátek, položil ho na stranu a začal rozepínat těžký zimní kabát, který muž nosil.
„Что ты делаешь?"
Kanaďan se podíval zpět do tváře Ruska a střetl se s tmavě fialovýma očima, které se na něj upíraly s takovou zlobou, že se mu prakticky zastavilo srdce. Sice neměl ponětí, co mu právě řekl, ale ten pohled stačil, aby ho polil chlad až do morku kostí a dal mu noční můry po dobu několika následujících dní, ale Ivanův stav nemohl ignorovat. Třesoucíma se rukama pokračoval v boji s knoflíky. „M-máš vysokou horečku. Je potřeba tohle s-sundat.”
„Нет, оставь меня в покое."
„J-Já ti nerozumím-”
„Nech mě na pokoji,” zavrčel Ivan a tvrdýma fialovýma očima mu sliboval všechny druhy hrozeb, pokud ho neposlechne. Sotva si všechny ty hrozby dokázal představit, od mučení až k úplné destrukci. Prsty se zastavily u posledního knoflíku. Opravdu přemýšlel, jestli mu pomoc Rusovi stála za to, že pravděpodobně zemře, jakmile se uzdraví a bude ho moct zabít. Bez ohledu na to, jak nemocný mohl být z poklesu ekonomiky, nemohlo ho to zabít. Zanedlouho bude Rusko naprosto v pořádku, tak proč riskovat svůj život?
Ale i když je nemožné zemřít na nemoc, když je nemocný, tak to není dobré a vypadá opravdu zle. Po tom, co zažil nemoc v období Velké hospodářské krize, Matthew věděl, jak moc to bolí a že je to pocit, jako když umírá. A i když na tom Rusko nebyl tak špatně, jako severoameričtí bratři tehdy, tak nebyl schopen se k němu obrátit zády.
Spolkl svou nervozitu a podíval se do tmavých očí plných nenávisti. „Nech mě ti pomoct.”
S rozepnutím posledního knoflíku byl kabát rozepnutý a Matthew se snažil obrovského muže z něj vysoukat.
„Nepotřebuji tvoji-”
„Prosím, přestaň mluvit.” Později se Matthew divil, kde vzal tolik odvahy, že přerušil Rusko bez jediného zakoktání a dokonce tak, že slova nebyla jen pouhým zašeptáním, jako tomu bylo vždycky, když mluvil svým obvyklým hlasem. Tato náhlá změna musela šokovat je oba, protože Ivan zůstal klidný, i když výraz na jeho tváři byl snad ještě temnější, pokud to bylo možné.
Pod kabátem naštěstí nosil ještě bílou košili s dlouhými rukávy, takže slušnost nebyla problémem, ale Kanada si uvědomil, že nikdy předtím ho neviděl bez tlustého zimního oblečení. Na druhou stranu, taky k němu nikdy nebyl tak blízko. Jeho ramena byla široká, hrudník měl pokrytý tvrdými svaly a paže byly extrémně silné, že by ho mohl snadno zlomit na půl. Znovu polykající svůj strach Matthew nakonec uspěl v odstranění kabátu a hodil ho i s šátkem na stranu.
Pevně se vyhýbaje očnímu kontaktu Kanaďan sebral navlhčený ručník z mužova čela. „Jdu pro trochu vody.”
Šel zpět do koupelny a rozhlédl se po nějaké misce. Na straně dřezu byl kávovar a ten upoutal jeho pozornost. Byl totiž položen na keramickém podtácku, který by mohl snadno udržet vodu. Vzal ho a naplnil studenou vodou z kohoutku. Přinesl ho zpět do pokoje, opatrně ho umístil na noční stolek a obrátil se na Rusa. Chladné oči navázaly kontakt s jeho očima a Kanaďan se váhavě přiblížil. „Chystám se tě zvednout a položit na postel… Je to v pořádku?”

I když nedostal žádnou odpověď, Matthew se sklonil, přičemž vzal jeho ruku a položil si ji kolem ramen. Ivanovy svaly se napjaly a ruka varovně sklouzla blíž k hubenému krku, jako had připravený uškrtit svou kořist. Matthew se přikrčil a koutkem oka zahlédl Ivanův úsměv. Rozhodl se to ale ignorovat, zhluboka se nadechl a vytáhl muže nahoru.
Ivan byl výrazně těžší a o hodně převyšoval menšího muže, o kterého byl opřený, ale nakonec se podařilo zvednout ho a dostat k posteli, na niž se zhroutil s malým zavrčením. Oba lapali po dechu námahou, kterou si toto malé dobrodružství vyžádalo. Matthew pak sebral ručník, ponořil ho do vody a přebytečnou z něj vyždímal, než se s ním začal otírat Rusův obličej. Ten na něj však znovu zavrčel: „Přestaň se mě dotýkat!”
„Ty se přestaň rozčilovat, eh? To pomůže snížit horečku.” Dále pokračoval v činnosti, ale najednou ztuhl, jak ho velká ruka popadla za zápěstí až o sebe kůstky začaly tlakem skřípat. „

„P-Přestaň, Rusko, prosím.”

„Я сказал, не прикасайся комне."

Ještě zesílil sevření a Matthew vyjekl. Se strachem se díval do jeho očí, v nichž jasně viděl úmysl mu ruku zlomit.
Ozvalo se divoké zamručení a bílá šmouha se zakousla do Rusovy ruky s zuřivým vztekem. Ostré zuby prořízly kůži a Ivanovy oči se rozšířily překvapením a bolestí a rychle se stáhl. Kanada držel jeho pulzující zápěstí, Kumajirou stál na posteli jako malá, zlá věc stojící proti celému Rusku se srstí zježenou a vyceněnými zuby. Krev kapala z jeho bílého čenichu a Matthew si při pohledu zpět na Ivana všiml rozšiřující se skvrny na mužově předloktí, která prosakovala skrz rukáv.
Na okamžik Ivan zíral na stvoření v šoku. Jestli kvůli tomu, že měl ledního medvěda ve svém pokoji nebo že se na něj něco opovážilo zaútočit, to Matthew nevěděl, ale ať tak či tak, hněv se nevrátil. Ivan se podíval zpět na Matthewa a okamžik tak setrval, jako kdyby ho viděl pořádně poprvé od chvíle, co ho tam našel. Pak si lehl na záda a hleděl do stropu. „Dělej si, co chceš.”
Nevěděl, co na to říct. Ostražitě se přiblížil zpět k posteli a jakmile byl dost blízko, pokusil se uklidnit Kumajira. Váhavě vzal ručník a znovu ho namočil do vody.Tentokrát byl ve svých pokusech o pomoc opatrnější. Jeho doteky studeným obkladem byly lehčí a pomalejší. Ivan se ani nehnul. Oči měl stále upřené na strop a ve tváži prázdný výraz.
Později se Kanada snažil najít lékárničku. Patří to ke standardnímu bezpečnostnímu opatření, že? Správně. Byla tam. Pod dřezem byla krabička plná antiseptik a obvazů. Po návratu se Matthew posadil na kraj postele a tiše zamumlal, že tu ruku musí vyčistit.
Stejně jako předtím se nedočkal odpovědi, a tak mu zvolna vytáhl rukáv. Dával si pozor, aby se zbytečně nedotýkal rány, když ji prohlížel. Lední medvědi měli tendenci trhat maso, což způsobilo velké rány, které se hodně špatně hojily a zůstávaly po nich zlé jizvy. Naštěstí to nebylo tak nebezpečné, aby bylo potřeba stehů.
Namočil čistý ručník do desinfekce a podržel ho nad ránou. „Bude to bolet, Rusko.” Zase mu odpovědí nebylo nic než ticho..
Matthew tedy začal ručníkem důkladně čistit poranění. Ivanovy oči místo stropu začaly sledovat práci Kanady, ale v obličeji neměl žádnou bolest až dokud neskončil s čištěním a vzal obvaz, který omotal těsně kolem zranění. „OK,” při ukládání věcí zpět do lékárničky se na chvíli odmlčel. „Ehm… Plánoval jsi jít do té čínské restaurace na večeři?”
Trvalo to dlouho, než Ivan odpověděl a Matthew uvažoval, jestli tuto tichou domácnost hodlal udržovat po zbytek noci. „Да, byl jsem na cestě, když jsem najednou… Nemohl dýchat.”
Kanada vytřeštil oči. „Počkej… Jak dlouho už jsi nemocný?”
„Proč to chceš vědět?”
„Protože jsi v poslední době nebyl sám sebou.” Ivanův pohled ho přiměl to vysvětlit. „Obvykle během setkání mnohem víc hovoříš, ale v posledních třech dnech jsi sotva mluvil. A dnes to vypadalo, jako kdyby ses chystal usnout, nemluvě o tom, že sis potřeboval půjčit mé poznámky… Obvykle dáváš pozor.”
Temný pohled se stočil zpět ke stropu. „Jsem nemocný už několik týdnů.”
„A to jsi to nikomu neřekl?”

Zlostný pohled se vrátil. „Proč bych to měl někomu říkat? Stejně by s tím nic nenadělali.”
„No to sice ne, ale mohli by ti pomoct.”

„Ne, nemohli.”
O další výbuch hněvu se tentokrát postaral Kanada. „Neříkej to. Kdybych tu nebyl, pořád by ses válel na podlaze.” Zavrčenou větu v ruštině Matthew ignoroval. Stejně jí nerozumněl. „Kromě toho máš rodinu. Ukrajina by tady byla ve vteřině, kdyby slyšela, že je její malý bratr nemocný.”
Ivan na to nereagoval, jen dával najevo, že by mu rád ublížil. Proto Matthew zůstal mimo dosah. „T- taky můžu zavolat svému bratrovi, aby nám přinesl něco k jídlu, protože si n-nemyslím, že je dobrý nápad s tebou hýbat.”
„Neobtěžuj se.”
„Proč jsi tak nepřátelský? Neočekávám od tebe vděčnost nebo tak, ale mohl by ses chovat lépe k osobě, která se ti snaží pomoct.”
„Nepotřebuji tvojí pomoc. A pokud se ti to nelíbí, můžeš kdykoliv odejít.”
Matthew si mrzutě odfrkl, překřížil ruce na hrudi a okázale odvrátil pohled. „Fajn, buď idiot, ale způsobí to jen nepříjemnosti nám oběma, protože já jen tak neodejdu.” Otočil se, aby neviděl obrovskou zemi vyřazující takový vztek, že by to zastrašilo všechny jeho noční můry a vylovil z kapsy telefon.
Ameriku měl nastaveného v rychlé volbě na čísle dva (jednička byla vyhrazena pro Harpera, ale Alfred ho dostával do tolika problémů, že si zasloužil být minimálně dvojka). Přidržel si mobil u ucha a povzdechl si nad bolestí hlavy, která se vracela, jak adrenalin ustupoval. „Hej Mattie! Kde jsi, už máš třicet minut zpoždění!”
„Al, rozhodl jsem se, že nepřijdu.”
„Musíš!”
„Ale já se necítím dobře.” Zadržel dech, jak Alfred zpracovával slova. Nebyla to lež, ale Alfred vypadal, že má občas bratrský komplex a nechtěl, aby Amerika šílel a hrál si na sestřičku-než-se-Kanada-uzdraví (přeloženo do skutečné řeči: sedět v pokoji a hrát videohry na nejvyšší hlasitost, zatímco se Matthew snažil vyspat).
„Předtím ses zdál v pohodě. Jsi oukej? Potřebuješ, abych za tebou přišel?”
„Ne, jen mě opravdu hrozně bolí hlava a myslím, že bude nejlepší, když budu spát. Bav se.” Uslyšel zklamaný souhlas a rychle pokračoval, protože věděl, že by svých slov mohl později litovat. „Ale chtěl jsem se zeptat, jestli budeš mým hrdinou a přivezeš mi nějaké dobré čínské jídlo.”
„Samozřejmě! Nepodrazím tě, Mattie! Co chceš? Přivezu cokoliv, co potřebuješ!”
„Dvě porce toho, co ti připadá nejlepší. Jeden pro mě a jeden pro Kumawara, jo?” Kumajiro už měl jídlo: pár čerstvých ryb zabalených v ledničce v jejich pokoji, ale o tom Alfred nepotřeboval vědět. Přešel ke dveřím a vykoukl, aby se podíval na mosaznou číslici přibitou na dveřích. „Číslo pokoje je 510. Zapamatuješ si to?”
„Jo! Hrdina nikdy nezapomíná! Budu tam za dvacet minut, takže si pořádně odpočiň, bráško!”
„Dobře, Al.”
Zavěsil a odšoural se zpátky k posteli, na které Ivan ležel, nejistě se posadil na roh matrace a dal mokrý ručník na Rusovo čelo. „Neřekl jsi mu o mně.”
Matthew pokrčil rameny. „Nemyslím si, že chceš, aby o tom někdo věděl. Krom toho, Alfred by byl pak hrubý.”
„Да, takže mlč.”
Vnitřně protočil očima, vstal, odešel již potřetí do koupelny a vrátil se se sklenicí vody. „Měl bys pít.”
Ivan byl schopný opřít se loktem a vypít sklenici najednou. „Raději bych vodku.”

„To tě stěží dostane z nemoci.”
„Je to ruská voda.”
„Není to vůbec voda.” Matthew potlačil smích, ale rychle se uklidnil kvůli Ivanově zlé auře. „Desole.”
Zlost vystřídal zmatek. „To je francouzsky, да?”
„A-ano, býval jsem Francisovou kolonií. Je to můj druhý úřední jazyk.”
Ivan si ho důkladně prohlédl, od postavy, po mírně vlnité blond vlasy, bledou pleť a fialovo-modré oči. „Kdo jsi?”
Matthew zamrkal v šoku a jen zíral na muže, o kterého se poslední hodinu staral. Rusko s ním dnes mluvil a žádal ho o jeho poznámky. To už zapomněl? Kanada se snažil skousnout své podráždění a promluvit klidně. „Jsem Kanada. Matthew Williams.” Nastalo několik sekund ticha, když Kumajiro vzhlédl ze své stočené polohy v nohách postele.

„Kdo?”

Klidná fasáda byla rázem pryč a on zasténal zklamáním. „Kanada! Ka-Na-Da!”

„Ach, soudruh Matvey, да!”

Matthew si rukou promnul obličej a uvažoval, kde by mohl pohřbít těla, když došel k závěru, že totálně přišel o rozum.


---

 

Překlady:

L'Angleterre (francouzsky): Anglie

Mon Cheri (francouzsky):Můj drahý

Père (francouzsky): Otec

Ni Hao (čínsky): Dobrý den

Zai Jian (čínsky): Nashledanou

Что ты делаешь? (rusky): Co děláš?

Нет, оставь меня в покое. (rusky): Ne, nech mě na pokoji.

Я сказал, не прикасайся комне. (rusky): Řekl jsem, nedotýkej se mě.

Desole (francouzsky): Omlouvám se



Poznámka překladatele: Byla to teda vážně fuška, co si budeme nalhávat. Pro někoho, kdo je na angličtinu totální lempl a ještě líné prase je překlad na deset stránek fakt něco. Ale půlnoční maratony mi to pomáhají skousnout. Omlouvám se pro opravdu mizerný a amatérský překlad, ale někdo to dělat musí.

Tuto úžasnou fanfikci najdete zde. A je od úžasné autorky Artificial Starlight. (Samozřejmě to mám povolené a o používání příběhu pro překlad autorka ví.) A já vážně doufám ve větší ohlasy, protože tato fanfikce si to zaslouží.

To je pro dnešek vše a druhá kapitola je v nedohlednu.

K.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Orfy z IP 193.179.111.*** | 5.8.2016 18:10
Tohle vypadá  skvěle smile Nemůžu se dočkat na další :3
Klíště | 6.8.2016 23:53
Díky,
budu se snažit přeložit druhou kapitolu co nejdříve, ale... Eh... Jsem fakt hrozně líné, takže doufám v tvoji trpělivost. smile
Anya z IP 94.124.110.*** | 20.9.2016 20:30
Vypadá to strašně zajímavě. O Ivana mám strach jako nikdy, tak se těším na další dil. ^^
Klíště | 20.9.2016 20:41
Děkuji za komentář. smile
Jak už jsem tu psalo, překládání jde hodně pomalu a teď se školou ještě pomaleji, ale pozitivní reakce mě vždy trochu nakopnou, takže se to pokusím uspíšit. smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a devět