Hetalia Fanfikce CZ – světové zasedání „xy“

Napsal Klíště (») 20. 7. 2016 v kategorii Hetalia, přečteno: 1100×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

UPOZORNĚNÍ! JEDNÁ SE O FANFIKCI, TUDÍŽ OSOBY, KTERÉ NEJSOU FANOUŠKY HETALIE Z TOHO NEBUDOU ZROVNA MOUDRÉ. DĚKUJI ZA POCHOPENÍ.
Proč název světové zasedání „xy“? Protože soudružka Bára je na táboře a já neumím vymýšlet názvy. Proto.

Nicméně... Tato „fanfikce“ je jen taková vzpomínka na mou „Hetalia třídu“. Jeden den jsem si zapsalo první přestávku a začátek hodiny a... Tohle z toho vzniklo. Doufám, že se to bude dát číst.

(Trochu RusCan, tochu GerIta, trochu FrUK a trošililinku AmeJap)

 -

-

„Zkus to dát na E-bay.“

Přesunul jsem pohled, který jsem doteď upíral na své ruce, k osobě vedle mě jakožto snad jediný, kdo si ho všímal. Vedli jsme spolu jakž takž normální rozhovor. Alespoň pokud to porovnáme s věcmi, o kterých jsme běžně polemizovali během důležitých mezinárodních setkání. „Proč zrovna na E-bay?“ zeptal jsem se, protože jsem opravdu nevěděl, co tím myslí. Kdo by kupoval růžovou aktovku s pejskem, ve které z nějakého neznámého důvodu mizí věci? Ještě ke všemu, když jsem ji pět let nosil hrdě na zádech jako Miss Moskva.

Od začátku setkání mělo uběhnout už patnáct minut a přesto tu ještě nebyla ani polovina pozvaných členů. Překvapivě. Myslím, že bych se spíš divil, kdyby pro jednou všichni přišli včas.

„Nevěřil bys, co všechno tam Američani dokáží koupit. Napiš k tomu, jak úžasné a výhodné to je a oni to koupí. Ještě na tom zbohatneš.“ Čím déle jsem Kanadu poslouchal, tím jistější jsem si byl tím, že si s Amerikou zase něco provedli. Tolik hořkosti v jeho jinak milém a zdvořilém hlase jsem už dlouho neslyšel, ale ať to bylo co chtělo, nechtěl jsem se v tom pitvat, abych to ještě nezhoršil.

Ovšem když už se náš rozhovor stočil k mému oblíbenému tématu (pomlouvání Ameriky), podíval jsem se na sedadlo za Matthewovými zády, kde Alfred předváděl Japonsku dávno zapomenuté umění Sežrání-celé-krabice-donutů-v-jedné-minutě. „Pomlouváš svého bratra, i když sedí půl metru od tebe?“ Při té otázce jsem naklonil hlavu na stranu a s mírně pobaveným výrazem se jal sledovat hlučného blonďáka. Když opomeneme to neustálé nutkání majznout ho tyčí, shodit ho ze střechy a nebo na něj hodit atomovku kvůli všemu, co řekne, tak mohl být docela i zábavný. Přinejmenším v jeho blbosti.

Druhý největší stát na světě nad tím jen mávnul rukou. „Ať řeknu cokoliv, stejně mě neuslyší, tak co řešit.“ Přitáhl si kolena k hrudi a naprosto ignoroval, že uklízečka v budově zasedání se nebála přijít až sem a všem přítomným národům vynadat do chuligánů, když zahlédla nohy na židli nebo stole, či nedej bože sezení na stole s nohama na židli. Vlastně si myslím, že ani ta zatracená uklízečka nebrala existenci Kanady na vědomí, ale nahlas bych to neřekl. Už tak totiž vypadal nešťastně i bez mých řečí.

„Vyzkoušíme, jestli máš pravdu, да?“ řekl jsem, jako kdybych nevěděl, že tou narážkou myslel vlastní neviditelnost a otočil jsem ji do smyslu Ameriky nahluchlosti. „Podle mého názoru je Amerika jen hloupá oběť kapitalismu zahlcující svět svou přemírou fast-food řetězců. Je to naprostý ignorant a obdivován miliardami nepřemýšlejících idiotů, kteří mají stejně pokroucenou logiku jako on. Pořád má potřebu srát se do situací, do kterých mu nic není a všude pokřikuje ty svoje kecy o svém komplexu hrdiny, z čehož mám chuť nalít si do uší kyselinu. Je nechutný tím, jak se přežírá a jeho smích-...“ Celý ten proslov jsem říkal dost nahlas na to, aby se na mě otočilo pár okolo sedících států, ale Amerika si vůbec nevšiml toho, že bych něco říkal. Zjevně OPRAVDU je nahluchlý. „Vypadá to, že mě ale vůbec neposlouchá...“ Do svého hlasu jsem nechal prosáknout falešný tón lítosti. „Možná bych mu mohl nadávat trochu víc na jeho úrovni. Tohle je na něj asi moc kreativní takže... Je to debil. Amerika je debil! Víte, kdo je debil? Ame-“ Konečně jsem tím dosáhl svého, protože mé urážení přerušil Matthew svým tichým smíchem.

Pokusil se mi mezi smíchem naznačit, abych přestal a já mu vyhověl, alespoň aby mi mohl vynadat za to, že jsem zlý na jeho bratra a tak vůbec. „Iva-...Ivane...“ Znovu se pro uklidnění nadechl. „Tohle. Mi. Už. Nedělej.“ Slzy smíchu se mu pomalu začaly koulet po tváři a on si musel sundat brýle, aby je mohl setřít. „Krom toho, to od tebe bylo zlé. Al není zase tak špatný člověk.“

„Ale vždyť já vím,“ odpověděl jsem možná až příliš blahosklonně. „Nadávám mu jen ze setrvačnosti. Nic proti USA,“ mumlal jsem a díval jsem se Kanadě do očí. Vydrželo mi to asi dvě sekundy. „Ale hovno, všechno proti USA.“

Ten, o kom byla řeč, se akorát vrhnul Japonsku kolem krku a drtil ho v medvědím objetí zatímco se snažil něco říct přes donuty v puse, i když tím jen naprskal Kikuovi do vlasů. Docela mi toho malého Japončíka začínalo být líto. Vypadalo to, že se snad i snaží Americe něco říct, ale pak si to rozmyslel.

Zatímco jsem pozoroval ty dva, Ludwig zařval na celou místnost, aby se všichni zklidnili a po půl hodině oficiálně zahájil světové setkání. Chvíli na nás řval něco o zodpovědnosti, pak o pravidlech, která bychom měli dodržovat (marná snaha) a konečně svůj řvoslov zakončil posláním desek se seznamem členů, abychom se tam všichni podepsali.

Několikasekundové ticho přerušil Itálie s tím, že se nadšeně ptal Německa, jestli si udělají k večeři těstoviny, když mu slíbí, že připraví i „tu velkou německou klobásu“, což z davu přítomných vyvolalo několik pobavených uchechtnutí.

„Neviděl jste někdo žabožrouta?“ Anglie, prohlížející si střídavě seznam přítomných a prázdné místo vedle sebe, odvedl pozornost od plánování večeře s velkou německou klobásou k nepřítomnosti Francie. Někdo si neodpustil FrUK narážku tlumenou zakašláním, čemuž se zasmálo víc lidí než německé klobáse a hovor v místnosti se opět rozjel naplno.

„Nechybí mi tu, prostě jsem si jen všiml, že mě tu otravuje nějak málo lidí!“

„Zatraceně, šlápl jsem na něčí kočku! Řecko, hlídej si kočky!“

Chováš se tak hrozně otravně, snažím se-

„Ty idiote!“

„A IKEA...“

„Já se-“

Ani jsem už nevnímal všechny hádky a náhodné výkřiky z davu, které doléhaly k mým uším a jen jsem se bavil.

Někdo mě zatahal za rukáv, aby upoutal mou pozornost, Matthew se mi snažil něco říct a já bych ho opravdu moc rád vnímal, kdyby do místnosti nedorazil někdo, kdo tam vůbec neměl co dělat a kdo řval tak nahlas, že překřičel i Ameriku a všechny ostatní.

„HEJ, ITÁLIE! HLAVU DOLŮ!“ Na výzvu, která byla určena Itálii jsme zareagovali instinktivně už úplně všichni, takže ti hbitější padli ihned k zemi a ti ostatní se alespoň pokusili co nejvíc sklonit, aby unikli tomu, co pravděpodobně poletí vzduchem. Nemám ponětí, co to házel, jelikož jsem měl hlavu skloněnou, abych o ní nepřišel, ale i tak jsem ucítil závan vzduchu, jak to něco proletělo kolem mé hlavy někam směrem k Německu. Ta... Ehm... Věc tupě udeřila o stěnu, což pro nás byl signál, že nebezpečí je na chvíli zažehnáno, a tak můžeme vylézt zpod stolů.

„Ty zmrde!“ Skotsko přeskočil stůl, popadl vzduchem létající věc a hnal se směrem ke Gilbertovi. „Já ti to omlátím o hlavu!“

A pak se má někdo divit, že žádné problémy se nikdy nevyřeší, když místo řešení problémů děláme tohle.

Skoro prosebně jsem se podíval na Německo, aby si svého bratra srovnal. Ne, že by tyč nepomohla, ale jak jsem byl mnohokrát poučen, tím se nedají vyřešit všechny naše problémy, i když jak říká mé oblíbené heslo: „S dobrou náladou, úsměvem a fyzickým násilím jde všechno.“ Německo však zoufale s hlavou v dlaních zjevně se rozmýšleje, zda se začít smát nebo brečet, říkal něco o tom, že na tohle prostě nemá a že se asi půjde oběsit.

Přes veškerý hluk se mi podařilo zachytit to, co Itálie říkal: „Proč bys to dělal?“ Jeho hlas byl až moc veselý a až teprve když Německo dosedl zpátky na svou židli a hleděl bezradně před sebe, Feliciano se zatvářil zděšeně, začal kolem svého přítele pobíhat a zmateně se ptát, co se stalo a zda je v pořádku.

Pohodlněji jsem se rozvalil na židli a přes tvář se mi roztáhl úsměv.

„Bavíš se?“

Vydal jsem neurčitý zvuk, který by se dal považovat jako ano i ne a natáhl jsem ruku, abych si mohl hrát s Matthewovými vlasy, což začínala být moje oblíbená kratochvíle během světových setkání. Minimálně od doby, co jsme s Kanadou začali víc komunikovat. „Ještě Ibalgin a vodka a bylo by to absolutně fajn.“

„Víš, že kombinace léků a alkoholu je hodně špatný nápad, že jo?“ Slyšel jsem šoupání židle, jak se přišoupl blíž, abych měl lepší šanci ho slyšet.

Obtočil jsem si jednu ze zlatých loken jeho vlasů kolem ukazováčku a mírně zatahal. „A víš, že poučovat Velké Rusko je špatný nápad, že jo, Matvey?“ Místnost se propadala do čím dál většího chaosu a já se jen musel uculovat nad rádoby vražedným pohledem propalující se mi snad až do mozku. Konference a zábava. Kdo by to byl řekl, že to jde dohromady?

 -

 -

Přijde mi to sice hrozné, ale je jedna ráno sakra a už se mi to nechce přepisovat ani kontrolovat, tak... Prostě si tu ostudu dám na blog a budu se tvářit, že je to úžasné jako Prusko.

-K.

Štítky: Hetalia, Fanfikce
Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvanáct